Svoboda slova a vlastního názoru je bezpochyby tím nejdůležitějším, co v demokracii máme. V diskuzích se však často zdá, že ačkoli máme možnost svobodné volby, vždy můžeme volit jen mezi dvěma stranami. Veškerá problematika jako by byla černobílá. Máme právo být černí, máme právo být bílí, jakmile však přijdeme s možností šedé, stáváme se společným nepřítelem obou táborů.
Islamofób, nebo islamofil?
Dobře je tato polarizace vidět na otázce hrozby islámu, která získala na naléhavosti po nedávném teroristickém útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo. Možnou reakcí bylo zaujmout islamofóbní stanovisko, podobně jako naše hlava státu, a přidat se k demonstraci Islám v ČR nechceme, nebo prohlásit, že islám je mírumilovné náboženství, ke kterému byste nejraději sami konvertovali. Jako by nebyl prostor pro kritické myšlení a rozumnou diskuzi o tom, že není možné házet všechny muslimy do jednoho pytle s radikálními extrémisty, kteří využívají svou víru jako záminku pro páchání násilí; stejně jako není možné zavřít oči před islamizací některých evropských států (například Německa) a před faktem, že některé výklady Koránu nehlásají zrovna mír a lásku mezi všemi lidmi na zemi. V momentě, kdy však upozorníte na tato fakta, stáváte se paradoxně v očích jedněch islamofilem a v očích druhých islamofóbem.
Děda Mráz, nebo strýček Sam?
Podobná problematika vyvstává při zaujetí postoje k ukrajinské krizi, s níž je spojená i orientace naší zahraniční politiky. Stačí totiž odsoudit Putinovu politiku a zasahování Ruska do konfliktu na Ukrajině a člověk se automaticky stává posluhovačem USA, nejlépe jejich agentem. To, že odsuzuji nedemokratické způsoby vlády a násilnou expanzi ruského státu, přece ještě neznamená, že schvaluji nebo dokonce popírám americké vojenské operace posledních let. Stejně tak odmítnutí proruské zahraniční politiky Česka nemusí být útěkem do náruče strýčka Sama.
Proruská zahraniční politika nás nutně vede k našemu současnému prezidentovi, jehož voliči vás z fleku označí za havlistu a pravdoláskaře ve chvíli, kdy si dovolíte kritizovat některý z jeho výroků, a že je z čeho vybírat. Nechme teď stranou, jak smutné a neskutečně absurdní je používání označení havlisty či pravdoláskaři ve smyslu nadávky. Spíš se opět zaměřme na tu nesmyslnou trivializaci. Nesouhlasíš se Zemanem? Tak to musíš souhlasit s Havlem. A ve všem. Mimochodem právě Miloš Zeman se svým působením v úřadu prezidenta naší republiky více než kdo jiný přičinil o to, že se náš národ rozdělil na dva tábory. Opět černý a bílý.
A do třetice Babiš
Nejvýraznější postavu současné politiky z toho zkrátka nelze vynechat. Andrej Babiš se se svým ANO stal pro jednu část voličů v podstatě spasitelem české politické scény, která je celá ovládaná kmotry pod vedením Miroslava Kalouska, pro druhou pak estébákem kumulujícím veškerou možnou moc s ambicí proměnit naši zemi v jeden velký Agrofert. V žádném případě není v pořádku, že se ministrem financí stal druhý nejbohatší Čech (respektive Slovák s českým občanstvím), který navíc vlastní jeden z největších mediálních domů u nás. Stejně tak bychom neměli přehlížet jeho minulost, je však přece jen hodně přehnané tvrdit o něm, že je fašista a přirovnávat ho k Mussolinimu. Tak učinil Pavel Šafr ve svém článku Jak zastavit Babišovo hnutí? Zacházet s ním jako s fašismem na stránkách Svobodného fóra. Ukázal tak další absurdní bipolaritu, tentokrát v médiích.
To, že je ohrožena věrohodnost a nestrannost etablovaných médií u nás, je vcelku jasné, tím spíš v případě Babišových deníků (MF a LN). Následkem toho u nás vzniká spousta nových a zajímavých internetových projektů. Některé z nich jsou však skoro stejně jednostranné. Šafrovo Svobodné fórum má určitě velký potenciál, ale bylo by daleko více svobodné, kdyby se oprostilo od zaslepené zášti vůči současnému ministrovi financí. Vrcholem je pak parodie na objektivní žurnalistické interview, v němž si Šafr notuje s Miroslavem Kalouskem na téma zloduch Babiš. Znamená to, že pokud nesouhlasím s Babišem, musím souhlasit Kalouskem? Patrně. A ve všem.