Vznik nových médií, jejichž vlajkovou lodí je bezpochyby internet, s sebou přinesl mnoho nových informačních kanálů, jejichž počet exponenciálně roste, a s ním i množství informací, které konzumujeme. Je to samozřejmě dobře, zvlášť pro naši společnost, která byla téměř půl století informována jen skrze ostře cenzurovaná média, může to být však také velice matoucí. Mnoho méně či více věrohodně ozdrojovaných informací je v různých formátech poskytováno různě velkými médii, která jsou vlastněna různými lidmi. Tato věta je komplikovaná asi jako situace sama – situace, v níž si nemůžeme dovolit jen pasivně přijímat informace a přitom nezpochybňovat kdo, jak a proč nám je nabízí.
Naproti internetu stojí klasická média, jimiž jsou hlavně tištěné noviny a televize, do jisté míry i rozhlas. Tyto sdělovací prostředky nebyly od revoluce téměř zpochybňovány, což se ovšem zásadním způsobem změnilo. Velké nakladatelské domy začali skupovat byznysmeni jako Bakala, Křetínský, Tkáč či Soukup, což samo o sobě není dobré znamení. Jak v rozhovoru o svém odchodu z pozice šéfredaktorky MF DNES říká Sabina Slonková: „Kdo si tu dneska koupí byznys, který přestává vynášet, v případě některých mediálních domů je dokonce ztrátový? Jen někdo, kdo chce jeho prostřednictvím uplatňovat vliv a případně mít i krytí před konkurencí v byznysu.“ (viz odkaz níže). Tuto vlnu však završil před rokem a půl Andrej Babiš, když koupil Mafru, která vydává MF DNES a Lidové noviny. Rozšířil tak svou ekonomickou moc o moc mediální a o pár měsíců později i o politickou. Věrohodnost jím vlastněných novin je tedy přinejmenším zpochybnitelná (zajímavý článek na toto téma najdete na Svobodneforum.cz – odkaz pod článkem).
Jako imunitní reakce na parazitní onemocnění žurnalistiky začaly vznikat nové projekty, za nimiž stojí většinou novináři, kteří z etablovaných médií odešli, popřípadě “byli odejiti“. Vzniklo tak například sdružení Free Czech Media a jeho portál Svobodneforum.cz, DVTV – video projekt bývalých moderátorů Událostí, komentářů ČT – a v březnu se má dle slov Slonkové objevit nový internetový deník mapující vazby a kontakty vlivných lidí u nás (viz zmíněný rozhovor). Spousta internetových deníků už tu samozřejmě byla a další budou jistě přibývat. Musíme si však uvědomit, že ani tyto nemusí být zdrojem stoprocentní pravdy, zvlášť pokud se jedná o názorový obsah. Zkrátka nic není černobíle a je třeba si dávat pozor, zda se v některých případech nejedná spíš o alergii, tedy přehnanou a nepřiměřenou imunitní reakci, která pak může mít horší následky než původní alergen.
A zde se dostávám k tomu, co mě vlastně motivovalo k napsání tohoto textu. Jednak to byly dva články Moniky Le Fay: Protinorská psychóza a české komplexy a Hilsneriáda naruby. Nejsem stará panna. V tom prvním přináší autorka nový a nutno říct velmi nepopulární pohled na kauzu Evy Michalákové a jejích dětí, které byly svěřeny do pěstounské péče v Norsku. Druhý je pak reakcí na reakci na ten první. Reakci lidí, kteří neunesli možnost, že existuje i jiný názor na věc nebo že by se snad dokonce mohli mýlit. Nemám teď na mysli ty, kteří v diskuzích skutečně diskutovali – tedy věcně argumentovali, polemizovali a byli ochotni respektovat názor ostatních. Je to až s podivem, ale i pár takových se našlo. Ne, mám na mysli ty, kteří v mžiku celý článek zavrhli a zaútočili na samotnou autorku, a to někdy velice osobním způsobem. Nutno však dodat, že ani druhý zmíněný článek, tedy odpověď na tyto útoky, si nebere servítky a je z něj lehce cítit autorčina uraženost, což si myslím, že je v případě Moniky Le Fay trochu škoda. Ideálně to však demonstruje mou myšlenku. Ani jedna strana nemůže stoprocentně vědět, kde je pravda, přesto se za tu svou někteří bijí někdy až s fanatickým odhodláním. A takových diskutérů je bohužel mnoho. Hojně se vyskytují na sociálních sítích, ale i v diskuzích pod články na nejrůznějších internetových stránkách, kde navíc často vystupují anonymně. Z jejich komentářů vyplývá, že nad věcmi kriticky nepřemýšlejí a nejsou ochotni vyslechnout si jiný názor, popřípadě zpochybnit ten svůj, což jsou ovšem základní předpoklady pro diskuzi, má-li být přínosná. A to samé platí pro konzumaci médií a přístup k nim. Tím se dostávám k druhé záležitosti, která mne motivovala k tomuto zamyšlení. Jedná se o rozhovor dokumentaristy Filipa Remundy pro DVTV, v němž krom médií zpochybňuje i sám sebe, i když možná až trochu moc teatrálním způsobem: polévá se vodou a hlásá: „Nevěřte mi!“
Mým cílem nebylo odhalit, kde je pravda, kterým médiím či lidem můžeme věřit a kterým nikoli, ani v někom vyvolat depresi či dokonce paranoiu, že už nelze věřit ničemu a nikomu. Chtěl jsem jen poprosit: mysleme! Uvědomme si, že ti, kteří o věcech kriticky přemýšlejí, zpochybňují dogmata a ověřují si informace, se jen tak nestanou nejen součástí slepě následujícího stáda, ale ani jeho neomylnými vůdci. Těmi se totiž stávají lidé, kteří jsou o své pravdě přesvědčení natolik, že ji musí nekompromisně nutit i ostatním.
Nevěřící Tomáš